bílé básničky
Co je bílého? SNÍH – tak si o něm zazpíváme
Sněží
Sněží, sněží, mráz kolem běží, zima je kočičce hrb se jí ježí.
Fouká, fouká bílá je louka, zima je pejskovi za kamna kouká.
Sněhulák
Sněhuláček panáček, má na hlavě plecháček (saháme na hlavu)
Místo očí uhlíky a až dolů knoflíky (ukazujeme)
Chodí, chodí bos a má dlouhý nos. (nohama chodíme, rukou dlouhý nos)
Sněhu, sněhu sněhuláci, místo očí uhle, z mrkve mají dlouhé nosy, dělaj na nás tuhle.
Když už o tom sněhuláku známe básničky, tak si ho také uválíme:
Válím koule sem a tam (leh na zemi válíme sudy – mimča kolíbáme ze strany na stranu)
Na velikou malou dám (stoupneme si natáhneme ruce co nejvíše, dřep – mimča zvedneme ručičku a zpět)
A ke kouli nos (ruce dělají dlouhý nos)
Sedne si tam kos (ruce na ramena – křidélka – máváme s nimi a snožmo poskakujem – mimčo zamává ručičkou)
Sněhulákovy starosti
Sněhulák stál na políčku, okem šilhal po nebíčku.
Zda nesvítí sluníčko, nerozhřeje mu bříško.
Ty máš štěstí sněhuláčku, na nebi je plno mráčků.
Sluníčko se neusměje, tvoje bříško nerozhřeje.
A hodně sněhu je také v Grónsku, tam co žijí eskymáci a tak si o nich povíme říkanku
Eskymáci
Eskymáci to jsou máci, ty když nemaj žádnou práci, tak si sundaj holínky a dávaj si pusinky.
Rukama jedeme po nožičkách dítěte, jako když sundáváme boty, pusinky – nosem o sebe
A co všichni ještě máte bílého? – ZOUBKY
Čistím zoubky řízy, řízy ať jsou bílé jako břízy, ať jsou bílé jako sníh, ať má každý radost z nich.
Potkali jsme štětináče v prapodivném kožíšku. Na zádech je celý hladký, štětinatý na bříšku. Takového štětináče musí doma každý mít, každý večer, každé ráno musí se s ním pomazlit. Pak ho musí vykoupati, potom pěkně vyčistit, chce-li zoubky jako doubky čisťounké a zdravé mít.
Anička se chlubí, že má čtyři zuby. Jeden zoubek na masíčko, druhý na kus tvarůžku, třetí zoubek na jablíčko čtvrtý zoubek na hrušku. Zuby jako chrupky, rozkoušou i slupky. Frantíku a teď ty se chlub – prosím já mám jeden zub. Jeden zoubek na masíčko, jeden na kus tvarůžku, jeden zoubek na jablíčko, jeden zoubek na hrušku. Ten můj zoubek chrupy chrup, není zoubek ale zub.
Povídal si zoubek s zoubkem o svém zubním kartáčku. Když se pastou zamaskuje tak jde u nich na dračku. Povídal si zoubek s zoubkem, co že mají nejradši. Po jídle když vyčistí se, zbytky nikde netlačí. Povídal si zoubek s zoubkem o zoubkové víle. Jednou všechny vypadají, přijde její chvíle.
Teď na vánoce určitě všechny maminky pečou cukroví – co bílého používají – mouku, vajíčko
Jedna dvě Honza jde nese pytel mouky, máma se raduje, že bude péct vdolky
Točí se vajíčko točí se točí, chyť si ho slepičko, chyť si ho kočí. Točí se vajíčko, točí se točí, dívej se mamičko, na klín ti skočí.
Dítě se točí samo kolem své osy – na slovo „skočí“ – se rozeběhne a vyskočí mamince na klín
Bílý je i čáp
V zahradě na hrušce sedává kos, má černý kabátek a žlutý nos. Na našem komíně sedává čáp, klape si zobákem klapyty klap. Kabátek – přejedeme rukou po těle, nos – sáhneme na nos, klapání – ruce natažené před sebou
ČÁP
Čáp, čáp (tleskat nataženýma rukama před sebou),
do vody šláp (chůze na místě),
nohy ho studí (vyklepat nohy),
čápa to budí (skákat snožmo)!
Pařezová chaloupka
Vy ten dům, snad líp nežli já budete znát, střecha šikmá, má z jehličí trám.
Cestu znám jen já, ale vám prozradím rád, jak se chodí, z té chaloupky k nám.
Z mechů pár, kroků dál přes dvě pápěří, stéblo trávy a háj z mravenčích klád.
Cestu znám jen já, ale vám řeknu jí rád, ať struny dětství v nás dál mohou hrát.
Budeme na chaloupce dělat, že sněží – nalepíme na ní sníh – vatu
Bílá zvířátka:
Ovečka –
Pásla ovečky …
Ovčáci, čtveráci….
Namalujeme na papír ovečku – tělo děti polepí vatou
Husa –
Andulko Šafářova..
Letěla husička, letěla z vysoka …
Plavala husička po Dunaji …
Bílé kytičky:
Sedmikráska
Když sluníčko vychází, sedmikráska vstává na bobku spojíme ruce před sebou a zvedáme se do stoje
Načeše si obočí na motýlky mává. Střídavě pravou a levou rukou jakoby češeme obočí
Když sluníčko zachází, sedmikráska chřadne stojíme, spojené ruce před sebou a klesáme do dřepu
Ke spánku se ukládá do postýlky chladné spojené ruce střídavě dáváme k levé a k pravé tváři, jako když spinkáme
Sedmikráska
Tahle bílá sedmikráska, to je ale velká kráska.
Roste všude kolem, i za naším domem.
I na naší zahradě, v sousedově ohradě.
Ty drobounké kvítečky, svítí jako hvězdičky.
Konvalinka
V lese v trávě spinká
bílá konvalinka.
Zvonečky má, nezazvoní,
za to krásně voní.
Konvalinka
Konvalinka v lese cinká, na svých sedm zvonečků.
Že je sama samotinká, že ví o ní jen rodinka
Neposedných srnečků.
Bedla:
Stojí, stojí bedla stát, ruce spojené nad hlavou
Ráda by si sedla sedneme si, nohy před sebou
Pletla, pletla, pletla rukama pleteme
Až jí z toho pletení, obě nohy dřevění. Stále pleteme a klepáme nohama
Bublina:
Bílá je i bublina – můžeme bublifuk
Tiše děti novina, přiletěla bublina děti se drží za ruce na bobku a jsou u sebe v chumlu – šeptáme
Bublina se nafukuje zvedneme se, kolo se roztáhne
Letí, letí poletuje otáčíme se v kruhu
Přiletěla na náš dvůr, udělala prásk a bum. Pustíme se, tleskneme a spadneme na zem
Mléko
Ráno když si prostřu očka, když vyletím z postele.
Pohladí mě moje máma, usměje se vesele.
A v kuchyni už na mě čeká – hrníček, můj kamarád
Až po okraj plný mlíčka, které já mám tolik rád.
Pramen zdraví
Každý den, každý den
K svačině, k svačině
Jedině pramen zdraví z Posázaví.
Chcete-li prospěti,
Dítěti bledému
Kupte mu pramen zdraví z Posázaví.
R : Výrobky mléčné, to je marné, jsou blahodárné a věčné.
Princezna ze mlejna
Vím jednou oudolí, vím já pěknej mlejn.
Míří sem cesta přívozem,
kde cesta necesta, tady je má nevěsta
nerovná se jí žádná z princezen.
Vím jednou oudolí, vím já pěknej Klein.
Vedle něj rybník s rákosím
ta dívčí co jí znám, je má bílá princezna
tu já vod pantáty vyprosim.
Vím jedno návrší, zámek nádherném
Z nejhezčích pohádek co znám
stavěnej z křišťálu, sahá k nebi pomálu
povětří přijde k duhu princeznám.
Bílý je lilium, bílej krásnej den
Bílý je pravý hedvábí
jdu cestou necestou za svou bílou nevěstou
jiná mě na tom světě nevábí.
Vím jednou oudolí, vím já pěknej Klein
Dobře v tom mlejně znám
bydlí tam panenka oči má jak pomněnka
jinou už na tom světě nehledám.
POHÁDKY:
O bílém koťátku
Jde koťátko po dvoře a kroutí hlavou. Pročpak se na mě zvířátka mračí? Musím se na to někoho zeptat. Tady jde zrovna běloučká husa. Ale husa nečeká, až se koťátko zeptá a sama hned spustí:
I ty bílé koťátko
vypadáš jak košťátko.
Špinavé a rozcuchané.
Že jsi bíle? Nejsi. Ba ne!
Koťátko se naježilo:
Já jsem bílé koťátko.
Nejsem žádné košťátko.
Seklo ocáskem a odskočilo, aby ho husa neštípla zobákem. Skočilo rovnou před kohouta.
Kykyryký koťátko
Co tu děláš košťátko?
Špinavé a rozcuchané.
Že jsi bíle? Nejsi. Ba ne!
Koťátko se naježilo, seklo ocáskem a skočilo zpátky před husu.
Ale, ale, nebýt toho kotěte
Nikdo tu dvůr nemete
Tohle malé koťátko
Mete jako košťátko.
Koťátko se naježilo, zlostně prsklo a skočilo zpět před kohouta. Kohout zakokrhal.
Kykyryký, špinavá zvířátka
Patří za vrátka.
Koťátko nečekalo na kohoutí klofanec. Škublo sebou a už uhání přes dvůr. Zastavilo se až u velké kaluže. Z lesklé hladiny se na koťátko dívá špinavý rozcuchánek. Koťátko se diví:
Kdo je tohle koťátko?
Vypadá jak košťátko.
Slyšela to máma kočka a mňoukla:
To jsi přece ty koťátko!
Pojď naučím tě, jak se koťátka myjí jazýčkem:
Přece:
První tlapka
Druhá tlapka
Třetí
Čtvrtá co ráda ťapká.
Kožíšek a vousky, uši - umyjeme jak se sluší
A nakonec ocásek – už jsi jako bělásek!
Koťátko se oklepalo, protáhlo a tichounce zamňoukalo:
Maminčino koťátko
Už nebude košťátko!!!
Hrnečku vař
Vdova s dcerou žily byly,
mnoho toho nevařily.
Hrnce prázdné, došla mouka
bída s nouzí oknem kouká.
Každý den je oběd jiný – jahody či ostružiny.
Dcera sbírá houby z jitra
v městě je chce prodat zítra.
Náhle jako lesní víla,
stařenka se vynořila.
„Pojďte, maliny mám v džbánku, máte hlady na kahánku!“
Babička si trochu vzala
dárek za to dívce dala.
„Hrnečku vař – stačí říci, hned si můžeš chystat lžíci“
„nepřijde-li žádný host, zavolej – „Hrnečku dost!“
Děvče s matkou hlad když měly
hrneček hned vyzkoušely.
Stalo se co vědma řekla
sladká kaše z hrnku tekla.
Sotva dcera z domu byla
matka hrnku poručila:
Hrnek vaří, kaše teče
nikdo před ní neuteče.
Dcera už se vrací z města,
všude kaše, bílá cesta.
„Hrnečku dost!“ přikázala
když se domů prokousala.
O nezvedených kůzlatech
Koza praví kůzlatům.
„budu dlouho mimo dům, buďte hodná, neperte se, vlk to všechno slyší v lese“
Máma z vrátek ještě není, už se perou o lupení:
„mé je, mé, mé je mé, né, né, nééé!“
V tom na dveře buchy, buchy:
„otevřete neposluchy“
Černý kozlík nejdřív zmlk:
„děti jde sem na nás vlk!“
Na dveře zas buchy, buchy:
„otevřete neposluchy, já jsem vaše maminka“
„Máma klepe zlehýnka“
„jak, pojď mi to ukázat!“
„Takhle, sotva je to znát : klepy, klep, klepy, klep“
Vlk to zkouší: buchy, klep. Vlk to plete klepy, buch.
„Nevidíme tě když klepáš, alespoň v okně se nám ukaž. Máš-li rohy, bílou bradu!“
„mám jen břicho plné hladu!“
„Maminka nám nosí domů, sladké mlíčko ve vemínku. Ty jsi vlk a lhář jsi k tomu, vydáváš se za maminku. Jdi si tam ty starý lháři, kde se vlkům dobře daří!“
Zavrčel vlk, bouchl vrátky, stáhl ocas, běží zpátky.
Slyšte, ještě z vrátek není, už se perou o lupení.
„mé je mé, mé je mé, né, né néééé“
